Milí přátelé,
je to už dávno, kdy jsem začal psát moje první básničky.
Všechny končili v zásuvce mého psacího stolu.
Ispirace pořád přicházela a já jen psal a psal až jsem nabral odvahu a vydal jsem básnické sbírky „En passant“ a „In medias res“ a nahrál CD „Krédo“.

CHYBÍŠ MI !

Chybíš mi, krásko, když odešel sen
a nejsi tu se mnou,
jsi sedmikráskou, zrak tvůj je len
a s pletí tak jemnou.

Chybíš mi, milá, hle – slunce jas !
Tak lidsky mi scházíš.
Jsi má něžná víla, tak proč zas a zas
už nepřicházíš ?

Chybíš mi, kvítku, co vykvetl v nás,
den je v plné síle,
přetrhl nitku ten odporný čas,
tak pokročme v díle.

Chybíš mi stále, je den nebo noc
či dočkám se deště ?
Má záchrano v skále, chybíš mi moc,
jak říci to ještě ?

Chybíš mi, děvče, tma vládu chce vzít,
já zahnal ji světlem,
mohu jen říct´, že chtěl bych tě mít,
opájet se teplem.

Chybíš mi dnes a budeš i zítra,
to těžko co změní,
když vykvete vřes, večer či z jitra.
Vždyť ty jsi moje snění !

“Kdyby Ti někdo měl bránit v Tvé svobodě,
sraž ho se schodů...
i kdy by to byl tvůj vlastní otec...”

Tato slova mi jednou dávno řekl můj tatínek. Byl to člověk dobrotivý, laskavý, měl bohatého lidského ducha a silný smysl pro spravedlnost...
Ta silná slova myslel naprosto vážne...